„Vnitroblok o rozloze přibližně 100 m2 se nachází v památkové rezervaci v blízkosti Karlova mostu na Malé Straně. Prostor tvaru lichoběžníku ze všech stran obklopuje pavlačový činžovní dům. Nenachází se zde žádná zeleň ani jiné prvky, povrch je betonový za hranicí životnosti. Prostor je limitován množstvím vstupů po celém obvodu dvora“. Tak takto popsala zahradní návrhářka Biena Kateřina v roce 2018 tehdejší stav vnitrobloku, pro který měla začít tvořit návrh. Mezi obyvateli zrála myšlenka na proměnu. Patnáct obyvatel domu dorazilo jednoho chladného listopadového večera na Bienem zorganizované setkání k budoucnosti vnitrobloku. Ne všichni ale byli pro a zdaleka ne všichni mluvili jednohlasně. Převažující shoda byla na dlažbě, zeleni, estetických úpravách (kabely, světla) a potřebě nějak vyřešit popelnice.

Kateřina předala zástupcům domu dohodnutý návrh a postupně se začaly dít věci. O tom, jak to probíhalo, jsme si popovídali s Barbarou Šabachovou a jejím mužem Petrem. Těmi, kteří se projektu za dům ujali a podařilo se jim ho dotáhnout. Vylepšování ještě bude pokračovat, ale to hlavní je dnes hotové.

Bieno: Jaká byla základní motivace?

Bára: Dvůr se fakt rozpadal. Zhruba šedesát sedmdesát let tam byl beton a poslední léta se to začalo hodně propadat. Několik let jsme se o tom dokola bavili a vždy to zase usnulo. Probíhaly různé komunikace a vyjasňování si mezi sousedy kdo, co a jak. Já jsem poté napsala a uspěla s jedním grantem na vrata od Prahy 1. Z vrat byli lidi nadšení a tím jsem si trošku získala pozici v domě. Kromě toho mě tu všichni znají a také jsem se dostala do předsednictva domu.

Bieno: Co bylo v postupu nejtěžší?

Bára: Nejtěžší byla osobní situace. Když začala rekonstrukce dvora, zemřela mi maminka. Ale byly tu i jiné těžké věci. Památkáři, kteří přišli dělat sondy, zjistili, že tu žádné původní kameny nejsou. Řekli tedy „tak si vyberte kameny, jaké chcete a dejte nám vědět“. Já, s humanitním vzděláním, nejsem schopna objíždět lomy a posoudit, jestli ten který kámen bude kvalitní na dlažbu. Měla jsem rozjednané nějaké firmy, z nichž jedna řekla: „teď bychom mohli začít za týden, ale musíte říct, jaký kámen a teda co?“. Pán z jiné firmy se nabídl s výběrem. Bylo to vabank, mohlo to dopadnout zle. Ale dopadlo to dobře, výsledek se mi líbí. Máme zde dva druhy kamenů - andezit a moravskou drobu.

Petr: Jako největší problém se ukázalo sehnat kámen. Lomů je hrozně málo. Není na výběr, člověk si nemůže vybrat odstín. Chlapík, který to opravoval, říkal, ať se nejdřív rozhlédneme po okolí, jestli někdo neopravuje dvůr a nevyhazuje kámen. Chodili jsme také na různé dvorky, objevovali a zjišťovali, co se nám vlastně líbí.

Bieno: Proč jste se rozhodli pro kámen a ne pro kostku?

Bára: Protože žulová kostka se nám nelíbila. Radili jsme se s mým mužem Petrem a naší sousedkou z domu Helenou Königsmarkovou, ředitelkou Umělecko-průmyslového muzea. Bylo fajn, že člověk má v domě a může se poradit s někým, kdo věcem rozumí a má estetické cítění. Žulová kostka nám přišla moc šedivá. Toto je barevnější a pestřejší. Když to bylo rozkopané, přišli za mnou nezávisle Helena i Petr s tím, že by to chtělo zazelenění. A tak jsme dodatečně vymysleli zelený kruh uprostřed.

Bieno: Co šlo naopak dobře?

Bára: Docela dobře šlo to, že nebyl nikdo, kdo by šel proti mně, když se to dělo. Představenstvo řeklo: „Báro, máš to celé na starosti a je to na Tobě“. Jaká tam bude dlažba a že tam budou zelené prvky jsem poslala ostatním mailem. Nikdo na to nereagoval, takže jsem to vnímala jako souhlas. Vnímala jsem, že se pohybuji na tenkém ledě, ale myslím, že výsledek stojí zato. Byla ro taková participace s prvky osvíceného absolutismu. Ale lidi měli možnost se k tomu vyjádřit. Jenom nikomu se pak nechce rozhodnout. Každý cítí, že se potřebujeme někam dostat, že to má někam jít. Měla jsem tedy docela svobodu v rozhodování.

Bieno: Jaký to mělo efekt na lidi ve dvoře?

Bára: Přijde mi, že se tam nyní víc vysedává. Senioři se tam zastaví a posadí, než vyjdou do pater. Ještě chceme doplnit lavičky. Myslím, že je tam příjemněji. Zdá se mi, že i vlaštovky a sýkorky jsou tam štastěnšjí, když nejsou jen na betoně.

Petr: Více lidí bývá na pavlačích. Když člověk nekouká na rozpraskaný beton a zeleň, lidem se tam více líbí. Nejde jen o využití, ale i o pohled.

Bieno: Co vás osobně na tom nejvíce těší a hřeje?

Petr: Já mám radost, že se to stalo. Někteří sousedi řeknou: „a proč tam není zámková dlažba?“ Ale my žijeme v domě z roku 1730 - tak jaká zámková dlažba?

Bára: Je to prostě krásný. Myslím navíc, že to dýchá. Pod pavlačemi je sucho a naopak to tam musíme kropit. Myslím, že to pomůže, sklepům a místnostem, které sousedí s dvorem. Měli jsme štěstí, že jsme na doporučení spolupracovali s panem Hynkem Petřinou, který nejenže opravuje staré domy, ale hlavně přemýšlí nad věcmi. Objel lomy a našel kámen, objevil zde starou jímku, do které umístil květináč a my do ní vysadili vistárii. Navrhl kování, dokonce s cedulkou na vzkazy. Uměl improvizovat a přišel s několika super nápady.

Bieno: Máte radu k dalším lidem jako jste vy?

Petr: Důležité je to dodělat. Člověk musí být připravený na to, že nadšení zmizí a člověk musí s lidmi stále jednat.

Bára: To jsi říkal Ty. Já jsem se snažila, ale člověk tohle musí s mírou. Zde je jednadvacet partají. Když mi dali svolení, že to dělám já, tak to udělám já. Že by to někdo vyloženě brzdil, to ne. Sice si někdo občas zanadává, ale já na to řeknu: „to jste se měl přihlásit předtím“. To bychom nedodělali, to by prostě zůstalo rozkopané. Já jsem velmi pro to, mluvit o věcech. Ale když už se to rozjede, docházím k tomu, že se musí hlavně dopředu.

Bieno: Co dál?

Bára: Chtěli bychom repasovat spodní dveře. Doděláme záchod, bude tam tekoucí voda. Chceme vymalovat, možná přemístit schránky a určitě vymyslet jiné místo na popelnice, které člověk vidí hned, jak vstoupí. Dvůr se hrozně posunul, ale chceme to ještě dotáhnout. Přemýšlíme i o dřevěné soše. Je to prostě takové, že vás to nutí zvelebovat.

Petr: Možná tu uděláme setkání s historikem, který by nám pověděl něco o našem domě.

Jak se staví vnitroblok Hroznová